Cíle a proces participace

Při definování cíle participace je třeba vzít v úvahu:

  1. a) o jaké cíle usiluje;
  2. b) čí zájmy hájí;
  3. c) jakou míru vlivu participujících připouští jako legitimn

Ad a) Z hlediska cílů participace můžeme identifikovat podle Johnson (in Adams, 2008) modely tržní a občanské. Tržní model zdůrazňuje participaci jako nástroj k optimalizaci nabídky a poptávky služeb a k dosahování vyšší efektivity. Model občanský je založen na hodnotách sociální spravedlnosti, a od participace si slibuje dosahování rovnosti sociálně vyloučeným skupinám, posilování občanství, veřejné odpovědnosti a sdílení moci. Croft a Beresford (2000) přitom ale upozorňují, že participace může být využito i v přímém rozporu s jejími cíli, a to například k zapojení jen určité skupiny, k odkládání rozhodnutí nebo k legitimizaci již předem rozhodnutých záměrů.

Ad b) White (1996) rozlišuje různé typy participace na základě identifikace zájmů a funkcí participace, a to participaci:

Nominální – Při nominální participaci se organizace snaží o legitimizaci své existence a činnosti a klienti či cílové skupiny participují formálně, protože jim formální participace přináší určité výhody projektu či programu.

Instrumentální – V instrumentálním typu je participace klientů chápána jako doplňující zdroj a má vést především ke snížení nákladů.

Reprezentativní – Při reprezentativní participaci jsou lidé přizváni k participaci, protože organizaci zajímá jejich názor a chce, aby lidé ovlivňovali podobu projektu, ale zároveň se realizátoři projektu snaží zajistit jeho udržitelnost.

Transformační – Představa transformačního typu participace jako cesty ke zplnomocnění je postavena na teoriích, které vidí klienty jako znevýhodněné. Participace jim má pomoci v získání větší důvěry v sebe sama a k poznání mechanismů dominance a nerovné distribuce moci. Transformační participace usiluje především o transformaci vědomí lidí o sociální realitě. Stává se prostředkem ke zplnomocnění, ale i cílem samotným. Popsané typy participace jsou pozitivní. Participace je ale také proces, ve kterém mezi jednotlivými zájmy mohou vznikat tenze, či může dojít k prosazování zájmů jen jedné ze stran. Autorka poukazuje také na to, že je participace dynamickým procesem a jako koncept může být využívána pro prosazení dílčích zájmů některé ze skupin a tím může docházet k jejímu zneužití; zpochybňuje tak časté spojování participace s ideály dobré správy a s nekritickými koncepty občanské společnosti.

Ad c) Z hlediska míry moci, která participaci připouští jako legitimní, je možné mluvit o úrovních participace. Různým úrovním participace se věnovala již Arnstein v roce 1969. Její žebřík je sestaven z osmi příček od nejnižší do nejvyšší míry participace, které třídí do tří hlavních kategorií:

Neúčast (manipulace, terapie).

Tokenismus (informování, konzultování, zapojení).

Občanský vliv (partnerství, delegovaná pravomoc, občanská kontrola).

Na různé úrovně participace odkazuje také Wilcox (1994). Nejnižší, první úrovní participace je informování, kdy je občanům sděleno, co je v plánu, nemají téměř žádnou možnost to ovlivnit.

Druhým stupněm jsou konzultace, při kterých jsou lidé tázáni na názor, zpětnou vazbu. Třetí úrovní je zapojení lidí do rozhodování.

Čtvrtá úroveň spočívá ve společném jednání, ve společném uskutečňování plánů. Největší občanské moci je dosaženo, když poskytovatelé veřejných služeb podporují nezávislé iniciativy občanů, například skrze finanční podporu či poradenství.